January 2013

Dokázali byste uhádnout, kdo tento text napsal?

30. january 2013 at 17:47 | (kajule:) |  ostatní

Jak mohu vyjádřit své pocity. Jsou smíšené. Jsou smíšené, ale velmi naplněné touhou. Nemohu je zazpívat, ani zahrát. Namalovat je neumím. Snažím se je popsat, ale to také nejde dost dobře. Jak tedy? Dumám, jestli mě v mé myšlence napsat či nenapsat ovlivnil dnešní den. Bylo to dnem. Bylo to knihami, které jsem dnes měla za úkol číst, abych si doma mohla odpočinout. Bylo to kvůli mé matce. Používám moc odborná slova, vypadá to důležitě. Chci ale, aby to vyjádřilo mne. Nejde si nevšimnout, že v tomto textu to nejsem jen já. Zanechala ve mně stopy kniha. Dnes jsem ji dočetla, ač jsem byla přesvědčena, že ve mně, ledovém kameni knihy dojmy zanechávájí jen několik vteřin, ano, je to tak. Ani nepoužívám vhodná slova. Přemýšlím, jestli až tohle ukáži své matce, přijde, a opraví mi pravopisné chyby. Dělá to vždycky. Zanechává červené stopy ve všech mých sešitech. Sešit fyziky, si ještě pamatuje tu čerstvou bolest opraveného písmene autora textu z hodiny fyziky, mne. Ačkoliv jsem na svou matku někdy naštvaná, nevydrží to. Po každé hádce se přesvědčuji, že pro mou hrdost budu uražena několik hodin. Pokud to trvá přes noc, vydržím to, ale ráno je to zase moje maminka. Nedá se žít s pocitem, že lidé, které milujeme, nás v určité chvíli nemají rádi. Nebo si to aspoň myslí, že nás nemají rádi. Ale to co si myslí, ovlivňuje jejich chování dostatečně na to, aby druhý člověk smutnil, proč je tak zlý. Nevím, jestli se snažím napodobit v řeči nějakého básníka. Snažím se tu vypisovat pocity, a ne skládat sloh, tak proč se mi hlavou honí takovéhle věci. Moje matka je neuvěřitelný člověk, sic jí tohle jednou ukáži, a ona se s úsměvem zasměje, nevím jak to správně říci. Každý den, když přicházím domů, myslím, jak bych ji mohla potěšit, nebo nezranit. Většinou se snažím nezraňovat, a potěšuji, jenom když mám dobrý den. Potěší ji, když si může po dni sednout na uklizené místo. Za den zažila hodně chaosu, někdy v kanceláři, a někdy o samotě, tudíž nudný chaos v hlavě. Možné je, že můj text zní vznešeně, jako od dospělého. Pravdou ale je, že jsem matčino dítě, které někdy přemýšlí nad příkladem, zda jedna krát nula je jedna. Vlastně tedy nula. Vidíte to? Má matka mí říkává, že v ranném věku, jsem si již kladla zásadní otázky života a dění. Nebo jsem v supermarketu přemýšlela nad teorií "pomerančový sirup." Tento název jsem si právě vymyslela, ale přesně odpovídá mým tehdejším myšlenkám. Šlo vlastně o otázku: Pokud zákazníci kupují sirup v lahvi, který stojí osmdesát pět korun, přijde jim tato cena atraktivní? Sirupů tam totiž stály sudy už několik týdnů, a byla jsem si jistá, že zaměstnanci s jejich doplňováním neměli už nějaký čas práci. "Mami, nekupovali by lidi více ten silup, kdyby byl po troškách?" "Možná máš pravdu, to si ani někteří studenti neumí uvědomit, a to jsou v třeťáku!" To byly časté reakce mámy, na mé teorie. Ač se tuto vzpomínku snažím napsat co nejjasněji, je rozmazaná. Když o ní moc přemýšlím, mlží se mi. A vidíte, co ze mě vyrostlo! Člověk líný, který má inspiraci jen několik vteřin, a pak když ho někdo o něco požádá, je pryč. Nejspíš je to jen myšlenka. Můžu si za to sama, a namlouvám si, že když mě někdo v dumání přeruší, nebudu už pak mít náladu, nebo si možná jen hledám záminku, komu přičtu vinnu, za mnou odešlou múzu. Inspirace prchá, a já nevím, jestli ještě zvládnu několik řádků. Moje touhy mě táhnou na druhou stranu stolu, ale už jsem unavena. Mysl by chtěla, ale oči jí moc nepomůžou. Píšu jednu stranu, a mám pocit, že jsem napsala celé tuny knih. Tak je tahle vášeň vyčerpávající. Hledám písmo hodno tomuto textu, nenalézám jej. Asi tento text nikdy matce neukáži, protože by byl pak jen další záminkou, ke čtení povinné četby. Má ale pravdu, že knihy obohacují, ona má vždycky pravdu.